18. prosince 2000 zvolila FIFA Real Madrid za nejlepší fotbalový klub minulého století. Světově nejúspěšnější a nejznámější klub světa. Obdivuhodná historie, ve které klub vyhrál po celém světě přes 12000 trofejí se svými oddíly fotbalu, basketbalu, tenisu, stolního tenisu a vodního póla.

Madrid Futbol Club (1902-1920) Na konci 19. století se fotbal začal rozšiřovat i ve Španělsku, takže i v hlavním městě Madridu. V Madridu popularizoval fotbal hlavně klub zvaný Football Sky. Roku 1987 skupina lidí opustila tento klub a založila Madrid Foot Ball Club a začala organizovat utkání na loukách a u statků. Pionýři tohoto nového klubu byli mezi jinými José de Gorostizaga, Manuel Mendía, bratři Juan a Carlos Padrós, Adolfo Meléndez nebo Antonio Neyra, tak jako především Julián Palacios. Ale byl to až 6. březen 1902, kdy jmenovaní pánové pod prezidentem Juliánem Palaciosem nechali klub oficiálně zaregistrovat, který je dnem založení Realu Madrid. Další spoluzakladatel, Juan Padrós brzy vystřídal Palaciose na postě prezidenta a vedl klub až do roku 1904. Od 6. března 1902 se začal rozrůstat klub, který chtěl být za svou celou historii nedostižitelný. První stadión, tedy pokud se tak dá nazvat, se nacházel mezi závodní dráhou a býčí arénou. Prvním trenérem byl 22.3.1902 zvolen Angličan . Už 15. dubna nastoupil tým k prvnímu zápasu Španělského poháru. První erby se uskutečnilo 13. května 1902 v Madridu, tehdy ale Real bohužel prohrál 1:3. Tehdejší tým hrál za velmi nepříznivých podmínek. V lednu 1904 se klub spojil s Madridskými fotbalovými kluby Modernem, Amicale(které bylo z většiny tvořenou Francouzi) a Mancloa. Když byla v Paříží 21.května 1904 založena Fédération Internationale de Football Association (FIFA), tak Španělsko zastupoval právě Madrid F.C. Klub sbíral své první trofeje mezi roky 1904 a 1908. Když tým 4krát po sobě vyhrál Španělský pohár, nejstarší fotbalový turnaj Španělska ( od r. 1901), mohl si jako jediný nechat originální trofej, ne jako jiné týmy, které dostaly jen repliku. První mezistátní utkání proti klubu Sport de Paris se uskutečnilo 23.10.1905 a zápas skončil 0:0. První oficiální ,,aréna“ klubu byla postavena roku 1912 a na ulici O´Donell a bylo to 1. Španělské hřiště, které bylo oplocené. Tehdejší fotbalové dresy týmu byly bílé, s příčným fialovým pruhem, který sice r.1905 z dresů zmizel, ale v klubovém znaku je dochován ještě nyní.Tohoto roku debutoval v prvním týmu 17-letý útočník, který do klubu vstoupil ve 14-ti letech a opustil ho až smrtí v roce 1978. Santiago Barnabeú měl relativně neznámý Madridský klub udělat světoznámým. Tehdejší Španělský král Alfonso XIII. Byl pravidelným návštěvníkem utkání a 29.6.1920 propůjčil klubu královský titul (real=královský). Tak se z „Madrid FutBol Club“ stal „Real Madrid“. Začátek jedné éry (1921-1939) Na konci 20. let pověsil Santiago Barnabeú své kopačky na hřebík, aby se stal klubovým úředníkem. Jeho první přestup, který Barnabeú uskutečnil, byl roku 1930 a byl to tehdy nejlepší Evropský brankář Ricardo Zamora za tehdy nepředstavitelných 150000 pesetů (zhruba 80000 euro) z Espanyolu Barcelona. Ten 2x vyhrál trofej pro nejlepšího brankáře ligy a tato trofej se později měla jmenovat po něm. Na Mistrovství Světa 1934 byl oceněn nejlepším hráčem soutěže a ještě 2 další roky hrál v Realu Madrid, ve kterém hrály další hvězdy,jako Ciriaco, Luis Regueiro a Quincoces (1930-1941). Klub vyhrál r. 1931 a 1933 první 2 mistrovství klubové historie, 1934 a 1936 vyhrál už svůj 6. a 7. Španělský Pohár.K vizi „Don Santiho“ ale nepatřil jen nový stadión, ale především celosvětově úspěšný tým. Největší přestup uskutečnil Barnabeú, když po velkých sporech a hádkách přetáhl z FC Barcelony Alfreda Di Stefana. Byl to hráč, který měl ve fotbale vyvolat revoluci. Příběh fotbalové legendy Realu začal, když Real k oslavám 50-ti let od založení klubu uspořádal 6.března 1952 světový turnaj, ve kterém účinkoval i kolumbijský klub Millonarios. Ještě nikdy nebyl v Evropě viděn fotbalisty s takovými schopnostmi. Millonarios vyhrál turnaj pod zázračným vedením Di Stefana. To byl začátek největší přestupové hádky fotbalové historie. Zatímco Barcelony vyjednávala s jeho původním klubem River Plate a jeho manželkou, tak Real jednal přímo s klubem Millonarios a Di Stefanem. Přesto že oba týmy nabídly obrovské sumy (Barcelona 100000 a Real 70000 dolarů), každý si hráče nárokoval pro sebe. V létě 1953 odletěl Di Stefano do Barcelony, ale musel přihlížet hádce mezi Realem a Barcelonou, kompromis jeden rok v Barceloně, jeden rok v Realu kategoricky odmítl. Tak kde začít? Každý si dělal právo na Di Stefano. Pak se přestěhoval do Madridu a odehrál několik přátelských utkání. A tak zažilo 80000 natěšených fanoušků zklamání z výsledku 2:4 proti Nancy a Di Stefana, který se absolutně nechytil a odehrál mizerný zápas.

V reakci na to Barcelona dostala strach a přesup Di Stefana do Barcelony rychle zrušila. Dva dny později odehrála Barcelona derby v Madridu a prohrou 5:0 se „potopila“. A z toho vstřelil 4 góly právě Di Stefano! V Di Stefanově první sezóně končil Real po 21 letech období žízně a vyhrál titul, Di Stefano se s 29 brankami stal králem střelců. Real vyhrál mistrovství i další rok, ale Barnabeú tlačil na Organizaci Evropského poháru, protože se chtěl uvolnit ze Španělské izolace a prorazit v Evropě. Bílý Balet (1954-1959) Okolo Argentince Di Stefana se v této době za pomoci Paca Genta (1953), Argentince Hectora Riala (1954), později také Poláka Ference Puskáse (1958) a Francouze Raymonda Kopa (1956) zrodil nejlepší útok světa. Zavedení Evropského Poháru ovládl celou Evropu Real Madrid, který se proslavil přezdívkou „Bílý balet“. Vyhrál tento pohár 5x za sebou, což je ještě dnes rekord. Vrcholem této obdivuhodné série bylo finále Evropského Poháru 18.5.1960 ve Skotském Glasgow. Bylo to jedno z prvních fotbalových utkání, které bylo živě vysílané v televizi. Ještě dnes je pokládáno za nejlepší finále Evropského Poháru, padlo v něm i nejvíce gólů. Real porazil Eintracht Frankfurt 7:3! Za Real dalo góly všemi obávané útočné duo Puskás (4góly) a Di Stefano (3 góly). Kapitánem byl asi nejlepší hráč historie Realu Madrid a jeden z nejlepších hráčů celého světa Alfredo Di Stefano. Za jeho doby vyhrál Real 8 mistrovství Španělska, 5x Evropský Pohár, 1 Španělský pohár a 1 Světový pohár. Di Stefano nastoupil z 624 utkání k 405ti. Jeho éra skončila roku 1964, když publikem nazvaný „Zlatý šíp“ ("La Saeta Rubia") okamžitě skončil po velké hádce s Barnabeúem.

  „Madrid Ye-Ye“ (1960-1970) I po odchodu Di Stefana Real dál kraloval v 60. létech. Hlavně Španělskou ligu, kde od roku 1964 po rok 1969 vyhrál další 4 trofeje. Hvězdy jako Amancio, Miera, Pirri, Velazquez, Betancort a Grosso patřili do generace "Madrid Yeah-Yeah". 1966 vyhrálo „Madrid Ye-Ye“ Evropský Pohár. V tuhle dobu ještě týmu patřil i Francisco „Paco“ Gento, tento Špatně je na celém světě jediným hráčem, který dokázal vyhrát 6x Evropský Pohár.

Konec jedné éry (1971-1980) V 70. letech vyhrál Real 5 Španělských titulů a Španělských pohárů. Na mezinárodní scéně ale klub zaostal daleko za očekáváními. Hvězdy Santillana, Remon, Camacho, Juanito a Stielike měly klubu zůstat dlouho věrné. 2.června 1978 zemřel Santiago Barnabeú. 83-letý Barnabeu nám zanechal stadión, který nosí jeho název a celosvětově obdivovaný a slavný klub Real Madrid.

Generace „Orla“ (1981-1990) Na začátku 80. let začala epocha "Quinta del Buitre“, jak se říkalo hvězdám okolo Manola Sanchise a Rafaela Martina Vazqueze. Kapitán a jmenovec této nové generace byl nejlepší hráč Španělska Emilio Butragueńo, díky jeho gólovému čichu a nebezpečnosti se mu přezdívalo „El Buitre“(„Orel“). S ním vznikla nová éra Realu Madrid. Tato generace, ke které se později přidaly hvězdy jako Bernd Schuster, Rafael Gordillo, Paco Buyo, Jorge Valdanoo sowie „Hugol“ Sanchez vyhrála 2x po sobě (1985 a 1986) Pohár UEFA a mezi rokem 1980 a 1990 vyhrála 5x Španělský titul a 4x Španělský pohár. 1990 stanovilo toto mužstvo dokonce rekord: pod vedením kouče Johna Toshaka vyhrál Real titul, když v 38 zápasech vstřelil 107 gólů! Králem střelců se stal „Matador“ Hugo Sanchez.

Měl se stát novým hrdinou, následovníkem národního hrdiny Butragueńa. Jeho jméno: Raul Gonzáles Blanco V Amsterdamské Aréně bylo přesně 22 hodin a 6 minut, když si Jugoslávec „Pedja“ Mijatovic elegantně obešel Perruziho a z ostrého úhlu vypálil míč přímo do Turínské branky. Tak se „královští“ po dlouhých 32 letech zase konečně posadili na „Evropský fotbalový trůn“. Toto vítězství také ukončilo periodu, kdy se ani mezinárodně nedařilo. Jen 2 Španělské tituly a jedno vítězství v poháru byly málo, toto desetiletí predominovala konkurenční FC Barcelona. 9 trenérů přišlo a odešlo, prezident klubu Lorenzo Sanz a jeho předchůdce Ramon Mendoza potvrdili svou velmi malou trpělivost, v jejich prezidentském období (1985-2000) se na trenérské lavičce měnilo celkem 17x. Za vlády Mendozy ztratil Real své právo na uplatnění na trhu a dostal se do dluhů. Ani jeho nástupce Sanz neměl žádný koncept, jak Real vytáhnout z krize. Přesto potvrdil své prezidentské schopnosti a roku 1996 nechal novému italskému trenérovi volnou ruku ve výběru hráčů a . Při tom stanovil Predrag Mijatovic přestupem z Valencie do Realu za 9 mil. Euro nový přestupový rekord ve Španělsku. Tento nově vytvořený tým s Hierrem, Sanchisem, Raulem, Gutim stejně jako novým Mijatovicem, Sukerem, Robertem Carlosem a Seedorfem vyhrál ještě v probíhající sezóně Španělský titul. 1 rok později s příchodem Savia, Karambeua a Morientese vyhráli Ligu Mistrů a Světový pohár.Když Real další rok nic nevyhrál, byli Mijatovic, Suker, Panucci a Seedorf prodáni, přišli noví hráči Salgado, McManaman, Baljic, Helguera, Casillas a Anelka. Poslední jmenovaný trhl všechny klubové rekordy svým přestupem z Arsenalu za 33 mil. Euro.20leté „zázračné dítě“ ale v Realu ukázalo víc negativ než pozitiv. Objev sezóny byl ale Iván Helguera, který se vedle Raula a Redonda stal nejprospěšnějším hráčem sezóny. S příchodem nového trenéra Vincenta Del Bosqeho se začalo hledět víc na vlastní talentované mladíky, takže v 1. mužstvu debutovalo 7 nových hráčů, mezi jinýma 18-letý brankář Iker Casillas a 17-letý útočník David Aganzo. Tito do týmu přiváli noví závan a konkurenci pro ostatní hráče. Tak se Real 23.5.2000 podruhé za 3 roky mohl radovat z vítězství v Lize Mistrů. V čistě Španělském finále porazil Real FC Valencii 3:0 góly Morientese, McManamana a Raula. I přes sportovní úspěchy byl Sanz nakonec vyhozen, jeho konkurent Florentino Peréz měl v rukávu schované největší eso:Luis Figo z konkurenční FC Barcelony. Portugalec přestoupil za neuvěřitelných 58 mil. Euro, což byl nový světový rekord, přesto Peréz slíbil že Real vytáhne z dluhů. Napřed ale změnil vedení, legendární Di Stefano byl zvolen za čestného prezidenta, Horte Valdano, který už r.1994 našel Gitino, Raula a Redonda a přivedl Michaela Laudrupa, stejně jako Emilio Butragueńo dostali ve sportovním řízení volnou ruku. 19.12.2000 byl Luis Figo novinami „France Football“ oceněn jako nejlepší Evropský hráč. Po Di Stefanovi a Kopovi se stal již 3. hráčem Realu, který dostal toto ocenění.

Návrat ke staré velikosti Real Madrid začal nové století stejně jak minulé dokončil, se silným týmem, který hraje fotbal pro fanoušky a stadión se plní, i když přijede poslední tým tabulky. Santiago Barnabeú je zase nedobytná pevnost a továrna na góly, jako v 50. a 60 letech. Už jen málokdy hrající Sanchis, poslední z generace „Quinta del Buitre“ na konci sezóny oznámil konec kariéry, ale ještě 14. dubna 2000 odehrál své 100. utkání v Evropských pohárech a stanovil nový rekord. Ještě dlouho na konec nemyslí Raul, který se 114. brankou usadil na čele nejlepších aktivních střelců La ligy a stíhá Amanciovi, Pirrimu, Butragueńoovi und Gentovi. Nástup Florentina Peréze jako ředitele Realu byl považován za úspěch. Ukončil nesmyslnou finanční a přestupovou politiku jeho dvou předchůdců, Ramóna Mendoza (1984-1995) a Lorenza Sanze (1995-2000) a vytáhl Real konečně z hrozivé ho finančního stavu. Za 6 let se příjmy klubu zvedly o 250%! V roce 2000 byly příjmy 118 mil. Euro (z toho 33% příjmy z televizí) a roku 2006 byly už 292 mil. Euro. 40% bylo z marketingu a reklam, Dluhy (r.2000 byly 245 mil. Euro) byly sníženy na čistých 173 mil. Euro, což odpovídá 78% vlastních prostředků a 59% ročního obratu. Majetek klubu je oceněn na 103 miliónů Euro. Poprvé za desetiletí byl vyhodnocen zisk, zatímco r. 2000 to byla ztráta 65 mil. Euro, tak r. 2006 to byl zisk 34 mil. Euro. V sezóně 2004/05 dokázal Real poprvé sesadit Manchester United z trůnu největších zisků. Takový úspěch se Perézovi podařil i přesto, nebo možná i díky tomu, že do Realu přivedl nejlepší a tím pádem také nejvíc mediálně prospěšné hráče Evropy: Nejdřív angažoval Luise Figa z FC Barcelony (2000), následoval Zinedine Zidane z Juventusu Turín za 76! mil.Euro (2001), poté Ronaldo (2002), David Beckham (2003), Michael Owen (2004) a Robino z FC Santosu za 25 mil.Euro. Největší krok finančního zisku ale Peréz uskutečnil tím, že roku 2001 prodal bývalé klubové pozemky firmám OHL, Repsol, Mutua Madrileńa a Sacyr Vallehermoso, to klubu vyneslo celkem 480 mil.euro. V prosinci 2005 byla dokončena první fáze stavby nového tréninkového centra. „Ciudad del Real Madrid“ („Sportovní město Realu Madrid“) má po dokončení zabírat 120 hektarů a má obsluhovat 15 dorosteneckých fotbalových mužstev, basketbalové mužstva a má obsahovat zařízení pro vlastní televizní stanici RealMadridTV. Ve Španělských sportovních médiích je toto centrum nazýváno stejně jako oblast ve které leží, Valdebebas. Tamní stadion slouží B-týmu, Realu Madrid Castilla jako domácí hřiště, tento zažil premiéru 9. května 2006 v přátelském utkání B-týmu proti Stade de Reims. Na počest asi největší hvězdy Realu Madrid se stadión jmenuje p Alfredu di Stefanovi 2. července 2006 vyhrál právník Ramón Calderon prezidentské volby s minimálním náskokem (246 hlasů) před podnikatelem Juanem Palaciosem. Ramón Calderon byl členem rady Realu Madrid už za dob Florentina Peréze. Roli sportovního předsedy dostal Predrag Mijatic Novým trenérem se stal Fabio Capello, Trenérem B-týmu se stal se stal bývalý hráč José Miguel Gonzáles, znamý jako Míchel a dostal i roli jako zástupce dorostenců. Novým trenérem 1. mužstva byl jmenován Fabio Capello, který po úplatkářské aféře odešel z Juventusu Turín. V sezóně 2006/07 vyhrál další, jubilejní 30. titul a to i přesto, že 1. polovinu sezóny tým nehrál moc dobře, dokonce se pohádal s Robinhem a Beckhamem, který se rozhodl odejít do Los Angeles Galaxy, a je mu přičítán i odchod Ronalda a Roberta Carlose. V druhé polovině sezóny se ale Real rapidně zlepšil, začal hrát konečně fotbal pro fanoušky, z posledních 8 utkání 7 vyhrál a po nervy drásajícím pekle doma proti Mallorce, kde v 1. poločase ještě prohrávali 0:1 José Antonio Reyes Realu „vystřílel“ 30. titul. Real vyhrál titul jen lepšími vzájemnými zápasy proti Barceloně (doma vyhrál Real 2:0 a na Nou Campu byla remíza 3:3). Krále střelců vyhrál Ruud van Nistelrooy, který v létě přišel z Manchesteru United. Na přes rok Merengues znovu posílil. Přišli hráči jako Sneijder, Pepé, Saviola, Metzelder, v neposlední řadě Robben a třeba také z hostování Roberto Soldado i tak však Blancos zkolabovali znovu v osmifinále Ligy mistrů a vysněný titul nezískali. Jenomže v ligové soutěži to bylo o něčem úplně jiném. Po velké jízdě po celou sezonu se z titulu radovali již proti Osasuně, před El Clásicem a ve slavném zápase je Barca přivítala koridorem, před plným stadionem Santiaga Bernabeua. Nějakou dobu poté obdrželi doživotní smlouvu Raúl, Casillas a Guti, čímž se stali současnými symboly klubu.

 Ovšem královský klub z Madridu toužil po svém 10. triumfu v Lize mistrů a po nepovedené sezóně, kdy byl, mimochodem kvůli údajným manipulacím během valné hromady, odvolán, respektive podal rezignaci Ramon Calderon. Po půlroku přechodné vlády Vicenteho Boludy se do čela Realu znovu dostal Florentino Pérez, který začátkem léta 2009 rozjel projekt Galactícos II..

Prezidenti Realu Madrid C.F

	Florentino Pérez			Vicente Boluda
	2009 - 20??			2009
	Ramón Calderón				Florentino Pérez
	2006 - 2009				2000 - 2006
	Lorenzo Sanz				Ramón Mendoza
	1995 - 2000				1985 - 1995
	Luis de Carlos Ortiz				Santiago Bernabéu
	1978 - 1985				1943 - 1978
	Antonio Santos Peralba				Adolfo Meléndez
	1940 - 1943				1936 - 1940
	Rafael Sánchez-Guerra				Luis Usera
	1935 - 1936				1930 - 1935
	Luis de Urquijo				Pedro Parages
	1926 - 1930				1916 - 1926
	Adolfo Meléndez				Carlos Padrós
	1908 - 1916				1904 - 1908
	Juan Padrós			Julián Palacios
	1902 - 1904			1900 - 1902

Trenéři

Jméno	Země	Od	Do	Statistiky
				Z	V	R	P	VB	OB	V%
Arthur Johnson		1910	1920	—	—	—	—	—	—
Juan de Cárcel		1920	1926	—	—	—	—	—	—
Pedro Llorente		1926	1926	—	—	—	—	—	—
Santiago Bernabéu Yeste		1926	1927	—	—	—	—	—	—
José Berraondo		1927	1929	18	11	1	6	40	27	61.11%
José Quirante		1929	1930	18	7	3	8	45	42	38.89%
Lippo Hertza		1930	1932	36	17	12	7	61	42	47.22%
Robert Firsth		1932	1934	36	23	4	9	91	46	63.89%
Francisco Bru		1934	1941	107	65	9	33	269	162	60.75%
Juan Armet		1941	září 1943	46	23	7	16	96	72	50%
Ramón Encinas		září 1943	květen 1945	84	45	15	24	199	126	53.57%
Jacinto Quincoces		květen 1945	březen 1946	35	18	10	7	70	37	51.43%
Baltasar Albéniz		březen 1946	duben 1947	35	18	5	12	82	66	51.43%
Jacinto Quincoces		duben 1947	leden 1948	17	5	4	8	32	41	29.41%
Michael Keeping		leden 1948	říjen 1950	82	37	20	25	192	153	45.12%
Baltasar Albéniz		říjen 1950	březen 1951	16	7	2	7	41	37	43.75%
Héctor Scarone		březen 1951	duben 1952	48	25	10	13	113	73	52.08%
Juan Antonio Ipiña		duben 1952	květen 1953	36	21	2	11	82	57	58.33%
Enrique Fernández		květen 1953	prosinec 1954	50	31	8	11	126	60	62%
José Villalonga		prosinec 1954	duben 1957	105	66	14	25	269	141	62.86%
Luis Carniglia		duben 1957	únor 1959	68	48	11	9	178	58	70.59%
Miguel Muñoz		únor 1959	duben 1959	9	5	2	2	31	9	55.56%
Luis Carniglia		duben 1959	červenec 1959	13	8	1	4	28	16	61.54%
Manuel Fleitas		červenec 1959	duben 1960	32	23	4	6	109	42	71.88%
Miguel Muñoz		duben 1960	leden 1974	595	352	126	117	1194	553	59.16%
Luis Molowny		leden 1974	květen 1974	23	13	2	8	49	26	56.52%
Miljan Miljanić		květen 1974	září 1977	134	67	36	31	231	150	50%
Luis Molowny		září 1977	červen 1979	90	51	24	15	196	94	56.67%
Vujadin Boškov		červen 1979	březen 1982	139	80	31	28	249	136	57.55%
Luis Molowny		březen 1982	duben 1982	6	4	1	1	11	7	66.67%
Alfredo Di Stéfano		duben 1982	duben 1984	108	63	23	22	192	113	58.33%
Amancio Amaro		duben 1984	duben 1985	47	19	13	15	69	52	40.43%
Luis Molowny		duben 1985	duben 1986	61	39	7	15	137	67	63.93%
Leo Beenhakker		duben 1986	červen 1989	169	107	40	22	357	158	63.31%
John Toshack		červen 1989	listopad 1990	64	41	15	8	160	75	64.06%
Alfredo Di Stéfano		listopad 1990	březen 1991	21	9	3	9	32	22	42.86%
Radomir Antić		březen 1991	leden 1992	39	28	6	5	85	31	71.79%
Leo Beenhakker		leden 1992	červen 1992	28	14	7	7	47	27	50%
Benito Floro		červen 1992	březen 1994	92	52	21	19	165	90	56.52%
Vicente Del Bosque		březen 1994	květen 1994	11	5	1	5	23	22	45.45%
Jorge Valdano		květen 1994	leden 1996	78	39	17	22	142	87	50%
Vicente Del Bosque		leden 1996	leden 1996	1	1	0	0	5	0	100%
Arsenio Iglesias		leden 1996	květen 1996	21	11	4	6	33	22	52.38%
Fabio Capello		květen 1996	červen 1997	48	31	12	5	96	41	64.58%
Jupp Heynckes		červen 1997	květen 1998	53	26	15	12	92	55	49.06%
Guus Hiddink		květen 1998	únor 1999	34	19	4	11	73	48	55.88%
John Toshack		únor 1999	listopad 1999	37	19	9	9	73	62	51.35%
Vicente Del Bosque		listopad 1999	červen 2003	233	127	56	50	461	267	54.51%
Carlos Queiroz		červen 2003	květen 2004	59	35	11	14	113	76	59.32%
José Antonio Camacho		květen 2004	září 2004	6	4	0	2	7	5	66.67%
Mariano García Remón		září 2004	prosinec 2004	20	12	4	4	37	18	60%
Vanderlei Luxemburgo		prosinec 2004	prosinec 2005	45	28	7	10	83	45	62.22%
Juan Ramón López Caro		prosinec 2005	květen 2006	48	23	13	12	82	50	47.92%
Fabio Capello		květen 2006	červen 2007	50	28	12	10	91	55	56%
Bernd Schuster		červen 2007	prosinec 2008	75	44	9	22	156	100	58.67%
Juande Ramos		prosinec 2008	květen 2009	27	18	1	8	53	33	66.66%
Manuel Pellegrini		červen 2009		0	0	0	0	0	0	00.00%

Jméno	Od-Do	Trofeje								Celkem
		domácí				mezinárodní
		LL	CdR	SC	LP	LM	PU	SP	IP
Arthur Johnson	1910–20	0	5	0	0	0	0	0	0	5
Lippo Hertzka	1930–32	1	0	0	0	0	0	0	0	1
Robert Firsth	1932–34	1	0	0	0	0	0	0	0	1
Francisco Bru	1934–41	0	1	0	0	0	0	0	0	1
Jacinto Quincoces	1945–46, 1947–48	0	1	0	0	0	0	0	0	1
Baltasar Albéniz	1946–47, 1950–51	0	1	0	0	0	0	0	0	1
Enrique Fernández	1953–54	1	0	0	0	0	0	0	0	1
José Villalonga	1954–57	2	0	0	0	2	0	0	0	4
Luis Carniglia	1957–59, 1959	1	0	0	0	2	0	0	0	3
Miguel Muñoz	1959, 1960–74	9	2	0	0	2	0	0	1	14
Miljan Miljanić	1974–77	2	1	0	0	0	0	0	0	3
Vujadin Boškov	1979–82	1	1	0	0	0	0	0	0	2
Luis Molowny	1974, 1977–79, 1982, 1985–86	3	3	0	1	0	2	0	0	9
Leo Beenhakker	1986–89, 1992	3	1	1	0	0	0	0	0	5
John Toshack	1989–90, 1999	1	0	1	0	0	0	0	0	2
Alfredo di Stéfano	1990–91	0	0	1	0	0	0	0	0	1
Benito Floro Sanz	1992–94	0	1	1	0	0	0	0	0	2
Vicente del Bosque	1994, 1999–03	2	0	1	0	2	0	1	1	7
Jorge Valdano	1994–96	1	0	0	0	0	0	0	0	1
Fabio Capello	1996–97, 2006–07	2	0	0	0	0	0	0	0	2
Jupp Heynckes	1997–98	0	0	1	0	1	0	0	0	2
Guus Hiddink	1998–99	0	0	0	0	0	0	0	1	1
Carlos Queiróz	2003–04	0	0	1	0	0	0	0	0	1
Bernd Schuster	2007–2008	1	0	1	0	0	0	0	0	2
Juande Ramos	2008-2009	0	0	0	0	0	0	0	0	0
Manuel Pellegrini	2009-????	0	0	0	0	0	0	0	0	0

Legendy

LEGENDY OD A DO Z

	Adauto Adauto Iglesias Fernández			Agustín Agustín Rodríguez Santiago
	1947 - 1953 Španělsko			1980 - 1990 Španělsko
	Alkorta Rafael Alkorta Martínez				Amancio Amancio Amaro Valera
	1993 - 1997 Španělsko				1962 - 1976 Španělsko
	Aranguren Sotero Aranguren Labairu					Baňon José Baňón Gonzálvez
	1911 - 1918 Španělsko					1943 - 1949 Španělsko

 

Život Di Stéfana I.

Mladý Alfredo v River Plate (© realmadrid.com)

- Zvětšit obrázek

Abychom přiblížili všem českým fanouškům Realu život Alfreda Di Stéfana, tak jsem se rozhodl, že ve spolupráci s oficiální stránkou Vám převyprávím jeho životní příběh. Nuda? Ale kde že. Jak by mohla být nuda příběh o Blonďatém šípu, který přilétl z chudých čtvrtí Argentiny až do španělského hlavního města, kde si vydobyl respekt všech.

Slavný den pro naši legendu se blíží. Již brzo by měla býti odhalena socha našeho čestného prezidenta. Alfredo Di Stéfano by se ale měl stát i čestným prezidentem UEFA, což je druhé ocenění, které by mělo být uděleno během nedělního dne. 17. února se tedy Blonďatý šíp znovu zapíše do kronik fotbalu. Tentokrát mu přibude další přívlastek, kterých je už tak mnoho. Co ale vůbec vše prožil? Co si musel projít, s kým slavným hrál a proti komu? V tomto seriálu Vás seznámíme s fascinujícím životem naší legendy. Spolu s realmadrid.com Vám přiblížíme život Alfreda Di Stéfana.


Kapitola I - Počátky v Argentině a Kolumbii (1926-1953): Blonďatý šíp
Alfredo Di Stéfano se narodil 4. července 1926 v Barracas, což je v Buenos Aires. Jmenovaná část hlavního argentinského města byla přístavní částí, kde angličtí mořeplavci uvedli fotbal do této velké země. Dědeček naší legendy, Miguel, byl první Di Stéfanem, který se do Argentiny přestěhoval z Capri a jeho otec Don Alfredo si vzal Eulalia Laulhé Gilmont, která pocházela z Francie a Irska. Měli spolu tři pěkné děti. Alfreda, Tulio (hrávávál levého útočníka) a dceru Normu (později byla basketbalistkou).

Jeho první tým
Stopita (přezdívku, kterou mu dal jeho dědeček) začal hrát fotbal ve "wastelands" (bylo to něco jako akademie pro děti z ulice, prostě pro kohokoliv) se svými sousedy. Jeho prvním pravým týmem byl Unidos y Venceremos, než se přeestěhoval do sousedstvé Flores, kde hrál za Iman. Jeho první fotbalovou přezdívkou bylo slovíčko Minellita, po Minellovi, který hrál za River Plate a byl také blonďatý.

Z wasteland do River Plate
Di Stéfanova rodina se do Los Cardales, periférie Buenos Aires, přestěhovala v roce 1940. Jeho otec pracoval na poli s obilím a Alfredo ukončil studium, aby si našel práci a pomohl rodině. Toto neměla být jeho budoucnost, a tak se také začal pořádně věnovat fotbalu. Jeho vášeň pro sport byla nezkrotná. V neděli hrál fotbal se svým bratrem Tuliem v místní lize a chodil se dívat na River Plate (kterému fandil již od 7 roků) s jeho otcem a to vždy odpoledne. Alfrédův styl uchvacoval všechny, kteří viděli jeho hru a jeho skvělý talent nezůstal bez povšimnutí. Proto se dostal na zkoušku do River Plate v roce 1944 a dokonce s klubem podepsal smlovu.

Velký sportovec do velkého klubu
V 18 letech debutoval ve čtvrté divizi, postupně se dostal do první, kde debutoval v roce 1945 proti Huracan, kde byl na hostování následující sezonu (právě tamní kouč si velmi dobře uvědomil, co všechno je v mladém Di Stéfanovi). Alfredo se do River Plate vrátil o rok později (1947) a vyhrál ligový titul a tako trofej pro nejlepšího střelce ligy. V tomto roce debutoval také za Argentinu, vyhrál malý šampionás v Ekvádoru a vstřelil šest branek. Dostal také novou přezdívku. Blonďatý šíp a to kvůli jeho rychlosti. River Plate věděli, že mají ve svém středu velkého hráče. A moc dobře věděli jak toho využít. Alfredo se učil od Soriana, Muñoze, Morena, Labruna, Pedernera a Loustaua, jak hrát na všech pozicích. Dokonce musel zaskočit na postu brankáře v derby proti Boce Juniors, když se zranil brankář Carrizo. V Argentinské lize odehrál celkem 66 zápasů, ve kterých dal 49 branek.

Úspěch v "Modrém baletu"
Střelec opustil argentinský klub a podepsal kolumbijskému klubu Millonarios Bogota, což byl nejlepší tamní klub, kde hráli hráči jako Rossi, Báez a Pedernera. Skvělý úspěch dosáhl s "Modrým baletem" (tak se Millonarios přezdívalo) a byl díky tomu znám po celém světě. Hrál zde 294 utkání, ve kterých vstřelil 267 gólů. První zápas ve Španělsku hrál v roce 1952 na Chamartín Stadium na oslavném turnaji k výročí padesáti let od založení Realu Madrid. Všem Madridistům se již tenkrát Alfredova hra líbila a zamilovali se do tohoto Argentinčana a ve velmi krátkém čase se Di Stéfano stal hráčem Realu Madrid C.F.


V dalším pokračování příběhu tohoto slavného playera se dozvíte o kariéře v Realu Madrid a dozvíte se i další zajímavé věci.

Život Di Stéfana II.

Alfredo Di Stéfano za Real Madrid (© realmadrid.com)

- Zvětšit obrázek

V První kapitole jsme se seznámili se začátky Alfreda Di Stéfana v River Plate a přestupem do Millonarios. V další části se se spolu s oficiálním webem Realu ohlížíme za nejslavnější částí kariéry, kdy se z Alfreda stala legenda Realu.

Slavný den pro naši legendu se blíží. Již brzo by měla býti odhalena socha našeho čestného prezidenta. Alfredo Di Stéfano by se ale měl stát i čestným prezidentem UEFA, což je druhé ocenění, které by mělo být uděleno během nedělního dne. 17. února se tedy Blonďatý šíp znovu zapíše do kronik fotbalu. Tentokrát mu přibude další přívlastek, kterých je už tak mnoho. Co ale vůbec vše prožil? Co si musel projít, s kým slavným hrál a proti komu? V tomto seriálu Vás seznámíme s fascinujícím životem naší legendy. Spolu s realmadrid.com Vám přiblížíme život Alfreda Di Stéfana.

Jednu část jsme si již prošli. Pokud jste nezaregistrovali, tak Vám přikládám odkaz. Čeká nás tedy druhá kapitola, kde se dozíve vše o jeho působení ve Španělsku. A to tedy v Realu Madrid a poté v Espanyolu. Alfredo přišel do týmu, který nezískal 21 let titul a byl na tom špatně. Ale s Di Stéfanem povstala nová éra, která nese punc pěti evropských pohárů a dalších úspěchů. Di Stéfano byl ohromna legenda a idividualita, ale více než na osobní úspěchy se díval na týmové.

Kapitola II - Real Madrid (1953-1964): Zrození legendy
Alfrédo Di Stéfano v Realu Madrid debutoval dne 23. září 1953 v Nancy. Přijel na vlakové nádraží Atocha v 10 hodin, podstoupil tradiční lékařskou prohlídku, vysadil svou rodinu v hotelu, mezitím stačil něco sníst a ve dvě hodiny musel být na stadionu. Netrénoval dva měsíce, ale stačil dát branku. A tak se zrodila nová legenda Realu Madrid. V prvních 510 zápasech za Real Madrid vstřelil celkem 418 branek a ještě ten rok, kdy přijel, přispěl k demolici FC Barcelona den před Vánoci a Di Stéfano byl jedním z nejlepších hráčů na hřišti.

Nesrovnatelný počet rekordů a trofejí
Di Stéfanova síň slávy zahrnuje velký počet dosažených trofejí. Tak pojďme popořadě. S Realem získal osm ligových titulů, pět Pohárů mistrů evropských zemí, jeden Interkontinentální pohár, jedno Copa del rey, dále latinský pohár, jednu Pequeña Copa del Mundo, tři Carranzovi trofeje, jednu Benito Villamarínovu trofej a mnoho dalších. Také získal pět vítězství trofeje Pichichi a to v letech 1953/54, 1955/56, 1956/57, 1957/58 a 1958/59. Real Madrid se v této době zapsal do historie jako nejlepší klub. Hráli na stadionu Santiaga Bernabeu a nastupovali za něj hráči jako Gento, Rial, Kopa, Puskas, Santamaría, Juanito Alonso, Zárraga... A Di Stéfano byl jasným vůdcem těchto hvězd, přesto se vždy vzdal chvály a radši ji směřoval na celý tým. Byl kompletní fotbalista, na hřišti i mimo něj. Dvakrát získal Zlatý míč France Football a to v letech 1957 a 1959.

Rány života
Ano i tak bohatá a krásná kariéra, jako je ta Di Stéfanova má své trhliny. Určitě nikdy nezapomene, když byl unesen venezuelským partyzánským seskupením F.A.L.N. v Caracasu v roce 1963. Také je nešťastný z toho, že si nikdy nezahrál na Mistrovství světa se španělským národním týmem, přestože odehrál 31 zápasů v červeném dresu Španělska.

Byl kapitánem "Výběru světa" v zápase proti Anglii, které mělo oslavit sto let od založní fotbalové federace. Jeho poslední oficiální utkání za Real Madrid se konalo dne 27. května 1964, když jsme hráli finále Poháru mistrů evropských zemí proti Interu Milán.

Jeden rok v Espanyolu...a ADIOS
Po perfektní kariéře v Realu Madrid se Alfredo Di Stéfano upsal Espanyolu. A hned v prvním zápase musel Di Stéfano zkousnout zápas s Realem Madrid, který si vyjel do Katalánska. "Puskas mě porazil a já jsem mu na to řekl, "Samozřejmě jste to museli udělat," Alfredo vzpomíná. Oba se smáli. Byli to skvělí přátelé. Po jedné sezoně v Barceloně dal fotbalu již konečné "adios". Rozloučil se v zápase Realu Madrid proti Celticu Glasgow. Svoji legendární "9" dal svému mladému bývalému spoluhráči Grossovi. Všichni se s ním chtěli rozloučit a doktnout se ho. Alfredo se rozloučil na tom nejsymboličtějším stadionu na světě.


Tady dnešní příběh končí. Jeden cyklus byl u konce, ale další byl připravený začít: jeho kariéra jako trénéra. Jeho život však byl pořád nanejvýše v polovině. V příští kapitole se dozvíme neco o jeho trenérské kariéře.

Život Di Stéfana III.

Alfredo Di Stéfano jako trenér (© realmadrid.com)

- Zvětšit obrázek

Hráčskou kariéru naší legendy jsme si již prošli a určitě jsme se dozvěděli zajímavé věci o Alfredu Di Stéfanovi. Dnes nás čeká v pořadí již třetí kapitola, ve které bysme měli objevit kariéru naší legendy jako trenéra.

Slavný den pro naši legendu se blíží. Již brzo by měla býti odhalena socha našeho čestného prezidenta. Alfredo Di Stéfano by se ale měl stát i čestným prezidentem UEFA, což je druhé ocenění, které by mělo být uděleno během nedělního dne. 17. února se tedy Blonďatý šíp znovu zapíše do kronik fotbalu. Tentokrát mu přibude další přívlastek, kterých je už tak mnoho. Co ale vůbec vše prožil? Co si musel projít, s kým slavným hrál a proti komu? V tomto seriálu Vás seznámíme s fascinujícím životem naší legendy. Spolu s realmadrid.com Vám přiblížíme život Alfreda Di Stéfana.

Jednu část jsme si již prošli. Pokud jste nezaregistrovali, tak Vám přikládám odkaz. I druhou část našeho seriálu již máme za sebou, odkaz. Jeden z nejlepších fotbalistů světa nehrál jen aktivně, ale i trénoval a to díky své velké vášni pro fotbal. Trénoval v týmech jako jsou třeba Elche, Rayo, Castellón, Valencia, River Plate a samozřejmě že trénoval i "svůj" Real Madrid.


"Trenérem jsem se stal, protože to fotbal byla jediná věc, kterou jsem znal. Trénování je nejtěžší věc na světě. Bez hráčů jste nic. Úspěchy nejsou Vaše, patří jiným. V každém týmu, který jsem trénoval, jsem podporoval mladé hráče. Oni jsou jako sazenice a my jsme zodpovědni za to, aby mohli vyrůst."

Alfredo Di Stéfano

Kapitola III - Trenér Merengues (1982-1984/1990-1991): Zkušenosti
Jedna z největších kvalit Di Stéfana byla, že se dokázal přizpůsobit a poté předat důležitou radu a slova moudrosti, které dostal sám o jiných a nezávisle na tom jestli jde o fotbal nebo ne. Jeho první trenéři v Argentině, Peucelle a Cesarini, ho naučili velmi důležitou věc. Učili ho vyhrávat, ale tako přijmout porážku. Real Madrid zjistil, že Alfredo ovládá jednu důležitou věc. Že je mnohem důležitější působit skvělým dojmem, ale není až tak důležité vyhrát. Založil nepsaný řád, který je předáván z generace na generaci. Tato filozofie "oběti" byla praktikována nejen ve fotbalovém životě, ale i v tom normálním. Během svého působení na postu trenéra naučil hráče hodně a mnozí si vše pamatují.

Real Madrid
V březnu roku 1982, 15 let po jeho rozlučce se Santiagem Bernabeuem, podepsal Realu Madrid, kde tehdy "vládl" Luis de Carlos, smlouvu jako trenér. Po Mistrovství světa byli on a jeho spolupracovníci představeni. 20. července 1982 se tedy všichni dozvěděli, že se znovu spojí s Bílým baletem a pomáhat mu budou Juan Santisteban a Jesús Paredes. "Do toho týmu přinesu morálku, sílu a schopnosti," řekl Di Stéfano po svém představení fanouškům. První sezona byla velmi povedená a Realu se v celku dařilo, ale nakonec to bylo řekněme "hořkosladké". Bojoval o pět trofejí do poslední chvíle, ale vše prohrál. V La Lize prohrál, kvůli prohranému poslednímu utkání a přenechal titul Athleticu. Pohár vítězů poháru promrhal ve finále s Abeerdenem, Copu del Rey a ligový pohár prohrál s Barcelonou a Super pohár vyhráli na úkor Realu Madrid Real Sociedad.

Dalším rokem dal šanci i mladým hráčům a to hodně. Měl důvěru v mladíky a počítal s němi. S hráči jako byli Agustín, Fraile, Chendo, San José, Martín, Gallego, Bernardo, Isidro, Cholo... Jeho práce měla znamenat více úspěchů do budoucnosti, než aby se zaměřoval na přítomnost a tak úplně otevřel dveře mladým hráčům, kteří byli známi pod pojmem "Quinta del Buitre": Sanchis, Martín Vázquez, Pardeza a Butragueño. V další sezoně se k nim připojil Míchel. A takhle se zrodil tým, který vzal Evropu útokem, ale to bylo až v následujících letech.

Požadavky vedení aale byly trošku jiné a všichni chtěli titul, zvláště když si jsme si titul prohráli s Athleticem jen o skóre. Proto to vyústilo až k Alfredův odchod. Na trenérské židli Realu ho nahradil Amancio Amaro, který rok předtím vedl Real Madrid Castilla a dokázal s ní vyhrát Segunda Division. "Dvěře klubu budou vždy otevřené," řekl prezident Luis De Carlos během loučení s Di Stéfanem.

Návrat
A opravdu mu nezůstaly zavřené, protože za šest let, 21. listopadu 1990 se stal pomocným trenérem spolu s Grossem a Camachem. Spíše ale pomáhal prezidentovi, ale poté klub potřeboval nějakou náhradu za Toshacka, který byl nedávno předtím propuštěn. Proto se na místě trenéra znovu objevil Alfredo Di Stéfano a během mesíce změnil tým k nepoznání. Real Madrid začal hrát, který se líbil lidem a byl za to odměněn ve španělském Super Poháru, kde porazil Bílý balet Barcelonu 1-0 (tehdy dal Aragón perfektní branku Zubizarretovi). O další měsíc později ale odešel z trenérského postu Realu, kde ho nahradil Radomir Antic.

Jíné týmy, jiný život
Samozřejmě že Alfredo Di Stéfano netrénoval jen Real Madrid. V přestávkách kdy nebyl u kormidla Merengues se posadil na trenérskou židli třeba v Elche (1967), Boce Juniors (1968), Rayu Vallecanu (1975), Castellónu (1976), River Plate (1981) a Valencii (tři různé období). Ve všech těchto klubech zavedl svojí filozofii, která slavila úspěch. Všude ji dodržují dodnes. Tehdy ho všichni respektovali a nyní ho mají za to všude rádi.


Tak toto tedy byla celá trenérská kariéra Alfreda Di Stéfana. Rozhodně nebyla tak bohatá jako ta hráčská, ale rozhodně to k našemu Alfredovi patří. Dokázal vštípit velkou bojovnost a oddanost. Dokázal vyhrávat, ale dokázal uznat porážku. Příště se podíváme na zatím poslední kapitolu života Di Stéfana, jeho čestné prezidentování a v neděli Vám přineseme reportáž z velké události ve San Bernabea a Valdebebas.

Život Di Stéfana IV.

Alfredo Di Stéfano jako prezidente (©  realmadrid.com)

- Zvětšit obrázek

Po jednodenní přestávce, zaviněné chybou na oficiálním webu Realu, Vám přináším poslední díl života naší legendy, Alfreda Di Stéfana. Po mnoho let hráč a trenér se dostal až na post čestného prezidenta.

Již dnes by měla být odhalena socha našeho velkého hráče minulosti. Již dnes by se tento "stařík" měl stát čestným prezidentem UEFY. Dnes bysme si také měli projít poslední kapitolu života naší legendy. Kapitolu, kdy se stal čestným prezidentem madridského Realu. Máme za sebou tedy první tři.  Pokud jste nezaregistrovali, přinesli jsme první část. I druhou část našeho seriálu již máme za sebou. A třetí už jsme také prošli a něco jsme se dozvěděli o jeho trenérské kariéře. Nyní tedy uzavřeme celý okruh života jedné z největších legend světového fotbalu.
Kapitola IV - (2000-současnost): Čestný prezident
"Být čestným prezidentem tohoto klubu je největší pýcha pro Madridistu. Je to velmi významná zodpovědnost. Jsem velmi šťastný s mou rodinou, se Sarou, která byla vždy pilířem naší rodiny, s mými šesti dětmi, s mými vnoučaty... Real Madrid je také mou rodinou. Cítím zde lásku a uznání. Právě jako doma."
Alfredo Di Stéfano

Alfredo nikdy neopustil Real Madrid. To je jeho domov. S klubem držel vazby přes veteránskou asociaci a pomáhal, kterou pomáhal spoluvytvářet a řídit. Každý den pracoval v kanceláři. Koordinace byla jeho zvláštní prácí. Di Stéfano byl jmenován prezidentským rádcem v roce 1989, ten rok mu také byl udělen Super Zlatý míč UEFY, který ho uznával jako nejlepšího hráče předešlých tří dekád. O dalších devět let později byl FIFOU uvedený do síně slávy, ve které bylo deset nejlepších hráčů historie.

Čestný prezident
Alfredo Di Stéfano byl jmenovanný čestným prezidentem Realu Madrid v červenci roku 2000. A tím začal psát další kapitolu. Jeho funkce byla schválena v listopadu na velkém setkání našich členů představesva a další odpovědných mužů a žen. Bylo to opravdu skvělé gesto k tomuto muži, který byl společně s prezidentem Bernabeuem, nejvýznamějším mužem Realu Madrid, který byl tentýž rok jmenován FIFOU nejlepším klubem 20. století. Alfredo Di Stéfano se stal také velvyslancem Bílého baletu a byl očitým svědkem změn, které přišly s příchodem nového milénia. Di Stéfano se také účastnil zakládání nových institucí, reprezentoval klub na velmi významných mezinárodních událostech. Byl také velmi důležitou součástí při oslavách stého výročí Realu Madrid, protože jeho první kontakt s královským klubem byl při padesátém výročí tohoto slavného klubu, což se můžete dočíst myslím v první kapitole.

Socha & stadion
Alfredo di Stéfano se od té doby objevuje na všech důležitých událostech, třeba při představování nových hráčů, kteří příjdou do klubu. Byl u toho, když přišli hráči jako Beckham, Zidane, Robinho, Van Nistelrooy, Robben... Všichni příchozí dostali svůj první dres právě od něho a ještě dostali nějakou tu radu. Alfredo má také velmi dobrý vztah s prezidentem Calderonem as našimi odchovanci Raúlem, Casillasem, Gutim a také Salgadem. Di Stéfano byl vždy fascinovaný modernizováním stadionu Santiaga Bernabeua a také infrastruktury Valdebebas. Později to také považoval za největší komplex, který byl pro fotbalový klub kdy postaven. Právě naše "město" vždy rád navštěvuje.

byl určitě také velmi nadšený, když se ve Valdebebas otevřel stadion, který nesl jeho vlastní jméno a dnes slouží k domácím zápasům Realu Madrid Castilla, která nyní hraje jednu z diviz, což je něco jako třetí liga (v Česku by se to dalo srovnat s MSFL a ČFL, na Slovensku opravdu nevím :D). Od svého prvního zápasu za Real až do teď je Alfredo velmi nadšený z každé události a vše prožívá. Dveře jeho kanceláře jsou vždy otevřené i pro neohlášené. Jeho hlas vede všechny, kteří chtějí, aby byl Real Madrid nejlepším klubem 21. století.

Tak to je konec našeho seriálu o di Stéfanovi. Všechny čtyři kapitoly budete mít k dispozici po celý příští v pravém sloupci pod uživatelským menu. Doufám, že se Vám všechny mé články libily a určitě si to někdy zopakujeme. Rozhodně budeme pokračovat v představování našich legend i nadále.

	>
Při zahájení stavby	S vlastním dresem
S týmem při focení	Všechny trofeje na jeho stadionu

Život Ference Puskáse

Ferenc Puskás (2.4. 1927 - 17. 11. 2006) (© realmadrid.com)

- Zvětšit obrázek

Další pokračování našeho seriálu o legendách. Tento příběh v sobě skrývá mnoho zajímavých věcí. Už jen jeho příchod do Madridu byl velmi zajímavý. Stal se čtyřnásobným střelcem nejlepšího finále Ligy mistrů všech dob. Hrál po boku di Stéfana za doby největší slávy Realu. To vše jsou přirovnání k naší legendě Ferenci Puskásovi.

Psal se rok 1958 a v Realu Madrid podepsal maďarský "vyhnanec", který se do Španělska přestěhoval s celou rodinou. Jeho jméno bylo Ferenc Puskás Biró a byl jedním z nejlepších střelců v historii, který však před svým příchodem do španělského hlavního města nehrál fotbal dva roky. Byl to opravdu geniální tah našeho prezidenta Santiaga Bernabeua.

Když se tehdejší trenér Realu, Luise Carniglia, sešel s novou posilou Realu Madrid, tak nemohl uvěřit vlastním očím. Do kádru Bílého baletu totiž přišel hráč, který měl 31 let a měl tak trošku větší "břicho".

Carniglia opravdu neměl žádný zájem o tohoto hráče ve svém týmu. "Co mám od něj předpokládat?" ptal se tehdy prezidenta Bernabeu a klubový manažer mu neomaleně odpověděl: "Tvoje práce je, aby jsi ho přepracoval." A tak se také stalo. Jako mávnutím proutku, i když po těžkém tréninku, se z Puskase stal jiný hráč. Ještě před svou ligovou premiérou shodil 12 kilo, což je opravdu dost.

Příběh tohoto hráče byl opravdu fascinující. Jeho život se hodně změnil 4. listopadu 1956, kdy byl se svým týmem Honved (dříve známý jako Kispest) ve Vídni, tak se dozvěděl, že Budapešť byla napadnuta Sovětským svazem. On a jeho spoluhráči se tedy rozhodli, že opustí mužstvo Honved a také, že se nikdy nevrátí do Maďarska.  Celý tým zameškal za tři dny zápas PMEZ v Bilbau proti Athleticu Bilbao a FIFOu byl potrestán dvouletým zákazem činnosti. Jediné peníze byly ty, které si vydělal jako profesionální nadhazovač.

"Nevrátil jsem se do Maďarska, protože jsem chtěl být v maďarské zemi," řekl během jeho třetího týdne v Madridu. Maďarský svaz chtěl mu i jeho spoluhráčům pomoci, ale tato "záchranná" akce nebyla povolena.

Během dvou let, ve kterých nemohl hrát, žil na italské riviéře, kde se dostal ze své dobré formy. Toto všechno se změnilo, když prezident Santiago Bernabeu poslechl klubového technického ředitele Emila Osterreicher. Při jeho prvním tréninku, i přes svůj handicap, udivil všechny své spoluhráče inteligentní hrou a perfektním nabíháním na dlouhé přihrávky. "Kontroluje levou nohou míč lépe, než já rukama!" volal do světa di Stéfano. Během jeho devíti let v Realu Madrid (1958-67) ukázal velký talent a jeho velký střelecký potenciál.

Jeho debut ve španělské lize byl opravdu velmi udivující. 21. září 1958 hrál Real proti Sportingu Gijón a Ferenc v tomto zápase zaznamenal tři z pěti branek Realu Madrid. Dal čtyři branky v nejlepším finále všech dob PMEZ a poté Ligy mistrů, když dal čtyři branky Eintrachtu Frankfurt. Tím také zastínil svého velkého kamaráda, Di Stéfana, když dal náš čestný prezident o jednu branku méně, dal tedy hattrick.

Ferenc Puskák pozvedl kvalitu fotbalu do velkých výšin a dovedl bavit fobtalové fanoušky po celém světě a zvláště v Madridu a to vše skrz šedesátá léta. Přes svůj pokočilý věk ukázal velký talent a získal mnoho velkých úspěchů. Hrál 261 oficiálních zápasů, ve kterých vstřelil 236 branek. Byl čtyřikrát nejlepším střelce ligy, pětkrát vyhrál ligovou soutěž, dále jeden španělský pohár, třikrát zvítězil v PMEZ a jednou triumfoval v interkontinentálním poháru a to jen v Realu Madrid.

Statistici mu celkem napočítali 515 gólů v 529 ligových zápasech. Na začátku 50. let byl tento budapešťský rodák jednou z hvězd téměř neporazitelného maďarského mužstva, které vyhrálo v roce 1952 na helsinské olympiádě, rok na to jako první kontinentální tým porazilo Anglii na její půdě a v roce 1954 nestačilo až ve finále MS na tehdejší Německou spolkovou republiku. Bylo to jediné utkání, které Maďaři za šest let v tomto období prohráli. V národním týmu hrál celkem čtyřiaosmdesátkrát a dal neuvěřitelných 83 branek! Hrál také čtyřikrát za Španělsko poté, co získal občanství.

V roce 1967 odešel tento výjimečný fotbalista z profesionálního fotbalu. 26. května 1967 však hrál Real zápas na jeho počest proti Rapidu Vídeň, který prohrál 2-4. Po zápase předal José Solís, španělský ministr práce, dojatému Ferenci Puskásovi jednu z pamětních medailí, kterou za svůj život Ferenc dostal. V roce 1997 ho IOC jmenovala čestným členem.

Muž, který se narodil 2. dubna 1927, odešel ze světa 17. listopadu 2006 a jeho pohřeb byl velmi emotivní jak pro španělské fanoušky, tak pro ty maďarské. Největší akce, na uctění této legendy, se konala v Maďarsku, právě na stadionu Ference Puskáse v Budapešti. Přesnou příčinou smrti bylo selhání kardiovaskulárního a dýchacího systému způsobené zápalem plic.

Mnoho hráčů běhalo po hřišti v historii fotbalu, ale jen málo z nich bylo tak dobrých, jako byl Ferenc Puskás. Jeho perfektní branky udivovali celý svět. Se svými spoluhráčo dokázal vytvořit perfektní tým, který jen tak něco neprohrál. Rozhodně zůstane všdm fanouškům Realu v paměti jako jeden z nejlepších.

Život Paca Genta

Francisco (© fifa.com)

- Zvětšit obrázek

Třetí část našeho seriálu o legendách Realu Madrid. Nyní se podíváme na dalšího hráče z nejúspěšnější éry Realu Madrid. "Paco", jak se Gentovi zkráceně říkalo, byl dnešním typem rychlého křídla, které vždy vlétne do vápna a nahraje, nebo vstřelí gól.

Francisco "Paco" Gento López se narodil 22. října roku 1933 ve Španělsku v městě Guarnizo v části Cantabria. Za své doby býval jedním z nejlepších hráčů a splňoval ty nejpřísnější parametry. Vybojoval mnoho úspěchů za Real Madrid a dokázal vyhrát evropský šampionát se španělskou reprezentací.

Tato madridská legenda vyrůstala celkem ve třech klubech, tedy v jejich mládežnických oddílech. Úplně prvním týmem malého Francisca byla SD Nueva Montaña. Dále se dostal do týmů Unión Club de El Astillero a nakonec i do Rayo Cantabria.

Gentův první velký klub byl Racing Santander. V sezoně 1952-1953 zde odehrál jen 10 utkání a dal dvě ligové branky. I přes tyto statistiky si ho všimli činovníci Realu Madrid a hned ho přivedli na Santiago Bernabeu, kde se stal během svého působení legendou. Zde dostal číslo 11, které také proslavil. Nyní na něj navazuje Arjen Robben.

Blesk z Cantabrie, jak se mu přezdívalo, hrál, jak už jsem říkal, levé křídlo, ale byl takovým "venkovním" levým křídlem. K tomu také potřeboval velkou rychlost, kterou opravdu měl (Důkazem je, že by dokázal zaběhnout sto metrový sprint o něco málo přes 10 sekund a skoro stejně letěl s míčem u nohy), ale nejenom to. Musel mít i perfektní schopnosti a práci s míčem a také si musel umět vybrat místo, kam dostane golovou přihrávku nebo prostě jen prostou přihrávku do běhu.

Díky svým schopnostem byl jako veterán kapitánem Realu Madrid v šedesátých letech minulého století. Všichni tento tým, pod jeho vedením, znali pod přezdívkou Ye-yé, což bylo odvozeno rádiem Marca, od jedné z písniček The Beatles. Tito angličani v jedné ze svých písní (She Loves You) zpívali "Yeah, yeah, yeah" a právě od tohoto si to Marca odvodila a trošku zkrátila.

A úspěchy Paca Genta? Ty byly také udivující. Třeba v evropském poháru hrál celkem 89 zápasů, ve kteréch vstřelil dohromady 30 gólů. Navíc tuto soutěž vyhrál 6 krát, což je také obrovský úspěch. I v ligové soutěži jsou Gentova čísla obdivuhodná. Za Merengues hrál celkem 428 zápasů, vstřelit dokázal přes 120 branek, přesněji tedy 126 a získal dvanáct titulů. Real také pomohl k dvěma vítězstvím v Copa del Rey a jednomu v Interkontinentálním poháru.

Úspěšný byl i v národním dresu. Za svůj život dokázal posbírat celkem 43 startů a to v romzezí let 1955 a 1969. Za těchto 14 let dokázal dát pět branek. Na EURU 1964 dokonce pomohl Španělsku k zisku evropského titulu, když v semifinále porazilo Španělsko favority z Maďarska a ve finále porazili Sovětský svaz socialistických republik, či-li SSSR. Oba zápasy vyhráli Španělé 2-1.

Ještě jednou se vrátím k Lize mistrů, tenkrát Poháru mistrů evropských zemí. Hrál celkem v osmi finálech, když šestkrát vyhrál a dvakrát prohrál finálový zápas. Své deváté finále za Real v evropském poháru odehrál v sezoně 1970-1971, kdy Merengues prohráli s Chelsea. Svůj rekord drží společně s Paolem Maldinim, který má však o jedno vítězství horší bilanci. Oba dva jsou ještě před spoluhráčem Genta, Di Stéfanem, který odehrál celkem 7 takovýchto zápasů.

která však nebyla tak oslnivá, jako ta hráčská. Trénoval týmy jako RM Castilla, Castellón, Palencia a Granada. Nakonec přijal místo velvyslance týmu svéhoPo své velmi úspěšné kariéře se rozhodl rozběhnout svou trenérskou kariéru, srdce, Realu Madrid. Byl vysílán na různé akce po celé Evropě.

Zajímavostí je, že Francisco "Paco" Gento López má také dva bratry. Julia (1939) a Antonia (1940). Jako jejich bratr hráli za madridský Real, ale nebyli rozhodně tak úspěšní, jako Francisco. Paco Gento je legendou Merengues a navždy bude. Svými výpady byl velmi nebezpečný a dokázal přihrát na nespočet branek. Minulý rok mu bylo, v zápase proti Partizanu, uděleno čestné uznaní za jeho práci pro Real Madrid.